Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Někdo z vás byl možná svědkem povedeného vystoupení UNEVEN STRUCTURE v úvodních hodinách letošního Brutal Assaultu, ale pro většinu metalového světa je, troufám si tvrdit, tahle parta pojmem zatím zcela neznámým. Po vydání novinky „Februus“ by se však situace mohla změnit, neboť fošna pojmenovaná podle starého antického boha obsahuje materiál vskutku originální. Nahrávka je osobitá a zároveň i do detailu dotažená, takže tihle zelenáči s ní mohou směle konkurovat všem zavedeným a respektovaným jménům, o kterých se tvrdí, že posouvají hudební vývoj vpřed.
Svým základem patří UNEVEN STRUCTURE do oblasti math-djent-prog metalové moderny, ovšem jak ukazuje nahrávka, mají schopnosti na to jít ještě dál a uvedený styl zajímavým způsobem modifikovat. Na rozdíl od ostatních djenterů primárně tolik nehřmí, nesekají a spíše než zaujmout instrumentální náročností je pro ně důležité dostat do hudby tu pravou náladu. Na albu se střídají agresivní math metalové řežby s relaxačními, často skoro ambientními úseky, a skladby mají na daný styl nezvykle vzdušný, atmosférický nádech. To ovšem neznamená, že deska není tvrdá nebo technická, to ne. Djentově dynamického stylu bubnování a trhaných kytarových riffů je na albu stále dostatek, jsou však pouze jedním z prvků mnohem širšího celku.
Příkladem budiž přes sedm minut dlouhá kompozice „Buds“. Zpočátku se ozývá jen tiché ševelení a čistý zpěv, po nějaké době se zvolna začnou přidávat kytarové riffy a teprve kolem páté minuty vypukne bouře. Kapela kolikrát podobně jako post metaloví ISIS nebo CULT OF LUNA zvolna, polehoučku rozvíjí jeden motiv a udeří až ve správnou chvíli. Podle nálady a intenzity hudební složky pak přechází čistý vokál v agresivní řev, přičemž v tomto případě má oba na svědomí pouze jeden člověk.
Na albu se nachází dostatek zajímavých nápadů/hudebních postupů, takže není problémem ani jeho gigantická stopáž. Nahrávka je rozčleněna na menší úseky, které oddělují svérázně pojaté hlukové předěly, což posluchači usnadňuje orientaci. Album ve svém průběhu zvolna graduje a vrcholí po téměř hodině vskutku monstrózními kusy „Plentitude“ a „Finale“ (příznačný název). Poté končí CD1 a s ním i vlastně vše podstatné, neboť na CD2 se nachází už pouze 30 minut dlouhá outrodukce v podobě šumění větru, zlověstných zvuků a tichého ambientní zurčení.
Deska se povedla dle mého zejména kvůli správnému nastavení všech ingrediencí. UNEVEN STRUCTURE jsou čitelnější a plynulejší než ANIMALS AS LEADERS nebo PERIPHERY, atmosféru mají vychytanější než TESSERACT a zároveň se nesnaží být tak veliké umění jako poslední TEXTURES. Je tu jisté srovnání (i když také pokulhávající) s letošním EP od SHATTERED SKIES, ale proti tomu je „Februus“ zase o chlup tvrdší a experimentálnější. Kapelu lze sice se všemi uvedenými hodit do jednoho pytle, ovšem nejedná se o jejich kopii. Francouzi si pouze vypůjčili něco málo inspirace a následně vytvořili vlastní, originální dílo.
UNEVEN STRUCTURE jsou „progressive“, ale ne zas tak úplně podle zažitých představ. „Februus“ tak doporučuji překontrolovat zejména příznivcům experimentálního metalového pojetí, neboť zde běží dle mého o víc, než jen o další matematicko-djentovou onanii. Odhaduji, že nahrávka svým tvůrcům asi nepřinese výrazný komerční úspěch, na to zní až příliš anti-mainstreamově, ale zapadnout by také neměla. Zbývá jen doufat, že nadějná kapela tedy přežije první roky své existence a my se dočkáme dalšího pokračování prozatím skvěle rozběhnutého příběhu.
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.